Zemřel Ivo Domanský, dobrá duše českého běhu

Znal ho snad každý, kdo se kdy vypravil na nějaký běžecký závod. Ivo Domanský byl možná někdy přehlédnutelný, ale přeslechnout jste ho nemohli. Mnoho závodů moderoval, na jiných prodával časopisy a knihy a především povzbuzoval, nejen své kamarády. Vždy byl dobře naladěný. Chodil na mistrovské akce, ale potkat jste ho mohli i na těch nejzapadlejších pouťácích.

Znal se vlastně s každým. O těch nejlepších i o těch, kdo dobíhali do cíle poněkud později, věděl skoro všechno. Kde pracují, jak žijí, kolik mají dětí a jaké jsou jejich osobní rekordy. Závody nejen pomáhal organizovat a prožíval, ale také o nich dlouhá léta psal. Nadšeně a s jasným názorem, který ne vždy vyvolával souhlasné reakce.

Běhání bylo jeho životem. Říkával, že to byl vztah, který mu mnohé jiné vztahy rozbil. První závod absolvoval v roce 1957, poslední před třemi roky. Kdo ho poznal až v pozdějším věku, možná neví, že to byl běžec velmi dobré úrovně: s maratonem za 2:44 a desítkou těsně pod 35 minut.

Když se dnes někdy píše a mudruje o tom, kdo a co všechno stojí za současnou popularitou českého běhu, trochu nespravedlivě se zapomíná právě na Iva Domanského.

Udělal pro něj strašně moc. Zejména v letech, kdy tento sport nebyl ještě tolik „in“. Vydával vlastně na koleni oblíbenou termínovku (a časopis Maraton – běhy mimo dráhu), vozil ji na závody, nabízel propozice, pomáhal pořadatelům, byl činný ve veteránském hnutí, propagoval běhy do vrchu i dálkové pochody. Pamatuji si ho, jak ještě ne tak dávno čtvrtek co čtvrtek chodil s disketou do redakce Sportu, kde vycházely jeho krátké pozvánky na víkendové závody. A podobný servis dodával i do jiných novin.

Na konci letošního září se nečekaně ohlásil na návštěvu do redakce Behej.com. Dal si kávu a nad ní prohodil, že termínovku na rok 2013 už nechce dělat sám a že by ji rád pojal jako společný projekt. A hned s elánem chrlil nápady, jak by se dala vylepšit, co bychom mohli vypustit a co v ní určitě ponechat, jaký má být formát, co si kdo vezme na starost. Prostě typický Ivo.

„To víte, příští rok mi bude pětasedmdesát a to už tady taky nemusím být,“ usmál se pak.

Brali jsme to jako další z jeho pesimistických bonmotů, jakých ze sebe v posledních letech trousil spoustu. Tenhle se bohužel naplnil.

Iva Domanského a jeho nevšední život si můžete připomenout v autobiografickém seriálu Už jen z tribuny, který psal na pokračování před čtyřmi roky.

Zdroj: behej.com
Foto: Zdenek Krchák